Jak moc vážně to myslíme?! aneb O opravdovosti ve výchově i v nás

Do jaké míry se shoduje to co dětem říkáme a to co si myslíme? Do jaké míry se shodují naše slova s našimi pocity? Jsme v našich projevech, (a to nejen vůči dětem), pravdiví?

Jsme vůbec za všech okolností schopni vypozorovat a vnímat vlastní postoj - celistvost vs. rozpolcenost?

Někdy se daří více, někdy méně, ale troufám si napsat, že děti to na nás, na rodičích, poznají s jistotou jim vlastní...no a této jejich dovednosti umějí náležitě a dokonale využít (ano, někdy v náš neprospěch vedoucí k výchovnému neúspěchu :)...).

Mně se dnes podařilo na poli výchovném zažít jeden malý úspěch, na kterém jsem si právě tu velikost a SÍLU CELISTVOSTI ve vlastním projevu, uvědomila...

Malý drandil na odrážedle, vesele objížděl hřiště a při dalším kolečku už vidím jak jede s lízátkem v puse...byl obdarován starším bráchou a měl z toho radost, p o c h o p i t e l n ě, má rád lízátka i bráchu...moje radost ovšem tak velké nebyla - lízátko a odrážedlo bych neslučovala v jednu činnost, tedy jsem na jezdce použila metodu "výběru" tázajíce se - "Budeš jezdit na odrážedle nebo si za mnou sedneš a budeš mít lízátko?"...odpovědí mi byl rychlý únik na odrážedle a ano s lízátkem v puse...no tedy! projela mnou rodičovská sebejistota a důsledně jsem si šla za "svým" - "Takže jezdíš..., tady je obal od lízátka, dovez ho prosím tě sem, zabalíme a počká tady na tebe...."....a opravdu, přijel, lízo odevzdal a jel dál...vím, může se to zdát jako maličkost, ale právě z takových maličkostí se skládá celé naše výchovné působení...jedna maličkost za druhou.

Ne vždy se podaří vyřešit každou situaci tak hladce, někdy je to náročnější vzhledem k okolnostem, povaze dítěte, k aktuálnímu stavu dítěte, atd. atd. je zde mnoho aspektů a proměnných. Co by však mělo být vždy stejné je právě naše celistvost! 

Celistvost v řečeném i myšleném - ta nám dá oporu, pevnost a dítě bude tuto oporu, jistotu a bezpečí vnímat...

Každodenní situace už známe - "naposledy" si sjeď a vidím maminku jak dalších deset min přešlapuje u klouzačky... nebo - tohle je ale "už opravdu poslední" pohádka a slyším sebe samu jak čtu další :)...atd. ano, dítě možná vycítilo lehkou nejistotu v našem rozhodnutí, stačilo zaútočit pláčem, někdy lehčího jindy těžšího kalibru a my jako rodiče tomuto útoku někdy podléháme...

Jsou však v životě lidském situace zásadnější než jestli dítěti dáme další bonbón - např. VSTUP DO ŠKOLKY - za 14 dní někdy touto dobou budou některé děti prožívat své "poprvé" podpořme je naší rodičovskou sebejistotou, naším vědomým a celistvým rozhodnutím dítě "propustit do světa" a to na všech úrovních - fyzické, psychické i emocionální chcete-li na úrovni těla - mozku - srdce ♥

Děti a jejich anténky nezklamou - vycítí naši jistotu, vezmou ji za svou a vstup bude o něco lehčí, možná bude pár slziček, ale pokud tyto slzy s vděčností přijmeme jako součást postupného procesu odpoutávání, budou očistné a posilující.

Hodně síly do tohoto náročného, ale zároveň krásného procesu...rodičům i dětem!

Pokračování příště : O tom jak tento proces podpořit...tipy a nápady :)